Nedosažitelný břeh

O tápání ve tmě, o práznotě ve mně, o lapání dechu, o k břehu spěchu aby už se nohy prošly po zeleném mechu.

Není to tak dávno, co se stal tento příběh.

Není to tak dávno, co jsem se ještě vyznal v lidech.

Teď už mi ale došel dech.

Bojím se, že jsem nedoplaval

 na druhý břeh.

Plavu ve studené vodě, která bodá jako nůž.

Chce mě zabít už!

Má barvu jako tuš.

Tak mě už nic nedluž!

Udělej to hned!

Pusť do mě ten jed!

Ten fet!

Abych zdech!

Dlouhý běh.

I když plavu...

Voda se snaží potopit mou hlavu,

stále má tu snahu.

Ale já ještě držím rovnováhu.

Ještě to nepustím ze svahu.

Nepřistoupím k prahu.

Nebude to však trvat dlouho

a přetnu s břehem pouto.

Ponořím se do hlubin moře,

do hlubin duše.

Co je černá jako tuše.

Už dýchám vodu a to nejde.

Mé tělo pomalu ke dnu sejde.